Historie rumu

Rum jak ho známe dnes má svůj původ na slunném karibském ostrově Barbados. Barbados zřejmě nebyl první zemí, v níž se vyráběl nápoj, kterému dnes říkáme rum. Téměř jistě je to ovšem země, kde poprvé zaznělo samotné slovo rum a odkud se tento produkt poprvé vyvezl do ciziny. A právě proto může Barbados vcelku oprávněně tvrdit, že je zemí, v níž se zrodil rumový průmysl v karibské oblasti. Na rozdíl od ostatních ostrovů Karibiku přišel Barbados o své původní obyvatelstvo ještě před tím, než k němu dorazili první evropští osadníci. Když na ostrov v roce 1492 připluli Španělé, primitivní národ Sibonejů byl již odvlečen Arawaky na Kubu a Hispaniolu. Do Arawaků se ovšem posléze pustili Karibové, kteří již předtím vytlačili obyvatelstvo Malých Antil, a ve chvíli, kdy se tu objevil Krištof Kolumbus se chystali vytlačit Arawaky z Portorika.

O přítomnosti Arawaků na Barbadosu není pochyb. Jenomže když se sem v roce 1536 dostali Portugalci plující do Brazílie, kde později začali pěstovat cukrovou třtinu a pokoušeli se vytvořit vlastní verzi rumu, byl ostrov Barbados pustý. Vůdce expedice Pedro a Campos ho pojmenoval Los Barbados, což v českém překladu znamená vousáči. Toto jméno bylo odvozeno od místních chlupatých fíkovníků rodu citrofolia. Má se za to, že Arawaky do té doby Karibové vyvraždili, anebo že Arawakové sami uprchli z ostrova dříve, než Karibové dorazili. Španělé se u Arawaků nesetkali s velkým odporem a brzy dobyli Velké Antily. Jakmile však bylo obrovské krveprolití u konce, u španělského krále se začali množit stížnosti na to, jak se zachází s jeho novými poddanými. Mezi zastánce indiánů patřil i Bartolomé de Las Casas. Španělská koruna tedy vydala zákon jménem Cedula Real, podle něhož nesměli být Arawakové zotročováni. Ačkoli tento dokument přišel příliš pozdě a indiánům nijak výrazně nepomohl. Arawakové však nebili zcela vyhlazeni, tento národ se poměrně dobře asimiloval a některé části Kuby, Dominikánské republiky a Portorika jsou podle těchto indiánů dodnes známi jako Indio.

Vrátíme se však k hlavní historické části mé práce a to je španělské dobývání karibské oblasti a latinské Ameriky, jak jí známe dnes. Malé Antily znamenali pro Španěly velkou výzvu. Skalnatý řetězec ostrůvků se dobyvatelům dvakrát nezamlouval, jenomže po roce 1511 se na divošské Kariby začalo pohlížet jako na možný zdroj otrocké pracovní síly. Udatní karibští válečníci na většině ostrovů útok odrazili, ale na Barbadosu patrně selhali. Když sem v roce 1536 dorazila portugalská výprava, po Karibech zde nezbylo zhola nic. A tak se stalo, že osmdesát osadníků, které pečlivě vybral sir William Courteen, zde v roce 1627 přivítala pustá země.

Sir William se staral o zásobování a svým osadníkům vyplácel pravidelnou mzdu. Na oplátku si nechával veškerý zisk. Toto uspořádání fungovalo velmi dobře, ale poměrně krátce. Jeden zadlužený šlechtic bez skrupulí, hrabě z Carlisle, totiž přesvědčil anglického krále Karla I., aby mu ostrov věnoval. Neschopnost lidí, ktreré Carlisle na Barbados poslal, měla za následek takzvanou hladovou dobu, nepříjemné období, jehož podstatu lze snadno odvodit z názvu. Deset let si na ostrov činili nároky různé strany, až sem nakonec Karel I v roce 1639 vyslal královského guvernéra. Ten obnovil pořádek a vytvořil sněmovnu. Tak vznikl barbadoský parlament, který je po Westminsteru, Virginii a Bermudách čtvrtým nejstarším parlamentem v anglicky mluvících zemích.

Stejným způsobem se zakládaly i orgány místní zprávy. Tyto instituce, vznikající podle anglického vzoru, zapustili na ostrově tak hluboké kořeny, že když před několika lety ministerský předseda přednesl návrh na vytvoření republiky, většina barbadosanů se mu vysmála. Nezbylo mu, než tento nápad pohřbít ještě před vypsáním slibovaného referenda. Po vypuknutí občanské války v Anglii v roce1643 na Barbados přišlo mnoho royalistických uprchlíků a pečeť staré Anglie se tu otiskla skutečně velmi hluboko.

Kolonialisté na Barbadosu nejen přežili, ale začalo se jim i poměrně dobře dařit. Jak je to možné? Tak za prvé, stejně jako v případě starších kolonií ve Virginii a na Bermudách začali osadníci na Barbadosu pěstovat tabák. Na plantážích pro ně pracovali bílí nájemní dělníci. Virginie ovšem měla v Londýně vlivnější přátele než Barbados, a tak přiměla svou mateřskou zemi, aby na barbadoský tabák uvalila vyšší clo. Začala se hledat náhradní plodina. A brzy se také našla. Cukrová třtina. Tím, čím je pro dnešní svět ropa, bylo pro národy v 16. století koření a další zemědělské plodiny. Pepř, muškátový oříšek a květ, skořice, zázvor, čaj, káva a po obnovení Nového světa i tabák a kakao posilovali ekonomiku jednotlivých států, stávali se zdrojem osobního bohatství. Podle většiny zdrojů se cukr vyrábí již něco přes dva tisíce let. Třtina se patrně začala pěstovat v Asii, odkud Arabové převezli tolik oblíbený cukr do severní Afriky a posléze na Sicílii a do Španělska. Obyvatelé západní Evropy cukr objevili při křížových výpravách v jedenáctém století. Křižáci vracející se domů hovořili o tomto „novém koření“ a o jeho lahodné chuti. První záznamy o cukru pocházejí z Anglie z roku 1099. Ze starých knih například víme, že v roce 1319 byl v Londýně k mání za dva šilinky libra, což se rovná hodnotě asi 10 amerických dolarů za kilo cukru v dnešních cenách. Je vidět, že šlo o vcelku velký luxus.

V patnáctém století se začal v Benátkách vyrábět evropský cukr. Již tehdy bylo obtížné cukr přepravovat jakožto potravinu, i když se v porovnání s dnešním objemem jednalo o malé množství. V roce 1420 Portugalci pěstovali cukrovou třtinu na nově osídleném ostrově Madeira. V témž století se Kolumbus vypravil do Nového světa. Historické záznamy praví, že v roce 1493 vezl na lodi sazenice třtiny, které se měli zasadit v oblasti Karibiku. Místní podnebí se ukázalo být pro pěstování třtiny velice příznivé a tato plodina se tu velmi rychle zabydlela. Cukr měl v tehdejších dobách mnohem exotičtější využití, než jaké známe dnes. Lidé ve středověku měli vybrané, mlsné jazýčky a s oblibou mísili při přípravě pokrmů sladkou a kyselou chuť způsoben, který by lidem v naší době mohl připadat poněkud bizardní. Přísady, které dokázali potraviny přisladit, se tehdy přidávaly nejen do pečiva, ale i do polévek, dušených i hlavních jídel. Typickým příkladem jsou mleté masové náplně, ve kterých byl původně stejný podíl hovězího masa, loje a ovoce. Cukr, jehož chuť byla ve srovnání s ostatními sladidly mnohem výraznější, si vybudoval vlastní kulinářský trh. Používal se i v lékařství jako prostředek pro snížení horečky, proti bolestem na hrudníku, na podporu zažívání a k prevenci rozpraskaných rtů. Jakmile se tehdy objevila příležitost zasytit hladový trh z jiného zdroje, ti, kteří usilovali o bohatství, po ní okamžitě skočili. Dovoz z exotických krajin ovšem nebyl lacinou záležitostí To vedlo k tomu, že se cukr stal luxusním zbožím dostupným jen movitým vrstvám. Vysoká cena ovšem ve svém důsledku zapříčinila, že ti, co nemohli pěstovat třtinu, začali hledat jinou plodinu, které by vyhovovalo evropské podnebí a z níž by se dal cukr.

Mezi tím Kryštof Kolumbus během své druhé plavby v roce 1493 dovezl sazenice třtiny na Kubu a Hispaniolu. Španělé její pěstování rozšířili i na Portoriku a Jamajce. V roce 1556 se už dovážel cukr z Kuby do Španělska. Tehdy plantážníci nechávali plantážníci kvasit samotnou třtinovou šťávu, zatímco melasu, vedlejší produkt při výrobě cukru, obvykle likvidovali nebo dávali otrokům a námezdním dělníkům. Jelikož přísun otroků z Karibských ostrovů nebyl již možný, začalo se s dovozem z Afriky. Tehdy se cukr propojil s otrokářstvím.

Portugalci, kteří měli původně monopol na obchod s otroky, zatím založili vlastní kolonie v Brazílii. I zde se vbrzku začali zaobírat pěstováním třtiny. Brazilští plantážníci nechávali melasu kvasit, ale sami jí nekonzumovali, místo toho jí dávali otrokům. Právě v Brazílii Barbadosané získávali cenné poznatky o cukru, pěstování třtiny, o melase a možnostech, které skýtá. Na ostrov Barbados přivezl první třtinu v roce 1637 Holanďan Pieter Blower. Barbados ze začal naplno věnovat pěstování třtiny. Dovezli nespočet otroků z Afriky, kteří co do počtu brzy převýšil bílé obyvatele ostrova. Tehdy vznikl karibský demografický model, jež na Velkých Antilách panuje dodnes.

Počátek výroby rumu

Na samém počátku rumu je produkce cukru a tudíž i sázení třtiny. Otroci pracovali od úsvitu do setmění s dvouhodinovou polední přestávkou. Kypřili půdu motykami, protože pluh nedokáže rozptýlit hnojivo dostatečně rovnoměrně. Když byla půda připravena, vykopaly se díry. Tři tisíce děr na akr, rovnoměrně vedle sebe. Ze sousedních plantáži se přivezli sazenice a třtina byla sázena do připravených děr v zemi. Po dobu, co třtina rostla bylo nezbytné přihrnovat hlínu a odstraňovat plevel, který by mohl bránit rostlinám v růstu. Když byla třtina dostatečně vysoká, nastala sklizeň. Otroci s mačetami opatrně sekali třtinu dole u země, kde je stonek tuhý a museli dávat pozor, aby nepoškodili pupeny, jež se další rok používaly jako sazenice. Třtina se dále naložila na vozíky a otroci ji odtáhli do mlýna. Mlýny byly poháněny větrem a otáčely lisem uvnitř. Do lisu se vkládala třtina která byla zde drcena a extrahovala se šťáva. Takto rozdrcené lodyhy se odvezly zpět na pole, kde vyschly, a posléze byly použity jako palivo. Vyextrahovaná šťáva byla odvezena do varny, kde proběhla filtrace po které následovalo přelití šťávy do měděných kotlů. Za neustálého varu nad plamenem, do něhož se přikládaly uschlé lodyhy, byla tekutina přelévána z jednoho kotle do druhého a postupně zbavována nečistot. Dále následovalo přelití do speciální nádrže, kde šťáva několik dní chladla, než se začaly objevovat malé krystalky cukru. Poté se obsah nádrže přemístil do perforovaných nádob, z nichž odkapával sirup do kádí umístěných pod nimi. Sirup se opět přival k varu a tímto způsobem vznikla melasa, z první várky světlá, po druhé várce tmavá.

Po krystalovém cukru byla velká poptávka a jeho ceny dosahovaly vysokých hodnot. Ve většině případů byla v tomto okamžiku melasa znehodnocována. Jelikož byla mnohem levnější než cukr, používala se jako sladidlo nejen do pečiva, ale i do chudších hlavních jídel. Typickým příkladem se dají uvést Bostonské fazole. Avšak občas byla melasa ponechána stranou, znovu svařena a pak ponechána v klidu, aby mohla kvasit. Když se melasa přepálila, vznikl v podstatě první rum. V rané fázi své historie byla tato komodita vždy tmavá. Nový destilát měl však velkou konkurenci. Barbadosané na vysoké úrovni dávali přednost madeiře a brandy, takže původní destilát z melasy pili jen otroci a chudší část společnosti, kteří si nemohli dovolit větší luxus. V roce 1647 dorazil na Barbados royalistický uprchlík Richard Ligon a byl to právě on, kdo pořídil první záznamy o novém destilátu. Pro silný účinek tohoto destilátu se mu začalo mezi lidmi říkat „ďáblobijce“. Podle slov Liqona chutnal prvotní destilát spíše nelibě. Liqon prohlásil že: „ člověka, který se napije tahle kořalka vždycky složí na zem a uspí.“ Stejně jako v případě ostatních silných destilátů byli i po rumu nesnesitelné kocoviny, jejichž oběti si ze všeho nejvíce přáli umřít. Křesťanské služebnictvo dostávalo po každodenní desetihodinové službě dva loky. U otroků se rum používal jako lék při jakékoli slabosti, zlé náladě nebo žaludečním potížím. Cena rumu byla tenkrát přiměřená. Cena galonu se prodával za dva šilinky a šest pencí. Proto rum začali kupovat plantážníci pro své otroky. Obstarávali si ho též majitelé hospod v Bridgetownu, hlavním městě Barbadosu, aby měli co prodávat chudší společnosti a taktéž rum kupovali připlouvající lodě. A to z důvodu, že rum vydrží mnohem déle než pivo či víno, tehdejší obvyklé nápoje námořníků. Podle Ligona mohl majitel plantáže vlastnící destilační přístroj vydělat třicet liber šterlinků týdně. Zanedlouho už ostrov produkoval dvě stě tisíc galonů ročně a každý plantážník, který si mohl dovolit příslušné vybavení, se začal věnovat destilaci rumu. Až do začátku 20stol. se rum destiloval snad na všech plantážích Barbadosu.

Vznik slova rum

Ďáblobijce nebylo zrovna uhlazené jméno. V roce 1651 barbadoský parlament schválil zákon, který se tohoto destilátu týkal a který o něm pojednával jednoduše jako o lihovině této země. Podle soudobých záznamů se mu v té době mezi obyvateli říkalo rumbullion nebo rumbustion. Původ těchto názvů není doposud jasný. Velmi brzy se však název zkrátil na pouhé slovo „rum“. V roce 1654 schválili puritáni v Connecticutu zákon povolující konfiskaci cituji: „jakýchkoli barbadoských lihovin známých jako rum, ďáblobijce a podobně.“ Láce a všeobecná dostupnost tohoto alkoholického nápoje vyvolávaly v zákonodárcích obavy, že podlomí schopnost a ochotu obyvatelstva pracovat. Rum byl ovšem stále výhodným obchodním artiklem a nakonec se koloniální vláda i anglická koruna vzdaly veškerých snah omezovat jeho konzumaci a výrobu. Následné právní úpravy se soustřeďovali spíše na to, jak dostat část zisků do státní pokladny. Nejdůležitějším faktem však zůstává, že vnikl název destilátu z cukrové třtiny rum.

Aktuální informace
Doutníky z Kuby
Doutníky z Kuby

Od začátku února 2011 přidáváme mezi degustace také doutníky z Kuby. Degustace proběhne jako obvykle, jen se navíc dozvíte informace o používaném tabáku...

Premiumspirits » tel.: +420 603 173 125 | info@premiumspirits.cz

webdesign studio taox

webdesign
web marketing